fbpx
art, artist, paintings-690618.jpg

Přesně před 11ti lety se mi obrátil život vzhůru nohama.

Ne, nestalo se nic tragického, jen se stalo něco, co změnilo mě a moje vnímání světa. Aby příběh dával smysl, je potřeba se vrátit ještě o rok zpět. Konkrétně do února 2009. V té době jsem končila vysokou školu a rozhodla jsem se „volnějšího režimu“ při psaní diplomky využít k cestování a zdokonalení angličtiny. Hledala jsem zemi, kde je úřední jazyk angličtina a kde v ideálním případě bude v zimě teplo.

Do Anglie jsem nechtěla, už jsem tam byla a vzhledem k množství Čechů, Poláků a Němců se o trénování angličtiny fakt moc mluvit nedalo. Koukla jsem se na stránky jazykové školy, která pořádala kurzy v zahraničí a najednou mi blikla na stránce fotka Stolové hory v Kapském městě. Úplně to se mnou zamávalo, ale řekla jsem si, že taková cesta není nic pro mě a dál pátrala po „dostupnějších možnostech“.

No, jenže ve srovnání s Kapským městem bylo všechno „nic moc“. A tak jsem začala zjišťovat, jak je to s letenkami, kolik tam můžu potkat Čechů (aby mě to nutilo mluvit anglicky, je lepší žádného nepotkat) a během týdne jsem měla vše objednané, vyřízené a zabalené.

Letěla jsem úplně sama do Jihoafrické republiky. Většina lidí kolem mě si ťukalo na čelo, že jsem blázen, letět takovou dálku, sama, ale já prostě cítila, že to tak má být.

Věci se občas dějí "lépe" než plánujeme

To, že to byl úžasný zážitek, asi není potřeba rozepisovat. V JAR vidíte spoustu krás, ale i bídu a velkou kriminalitu. Je to multikulturní místo, které hraje barvami a tepe tvůrčí energií. Více jsem se o tom rozepsala v článku Co je to vlastně umění?

Mezi mými spolužáky z jazykové školy byl i jistý Němec Thomas. Ve svých 35ti letech byl vysloužilým oficírem z německé armády a své výsluhy využíval k cestování kolem světa a zdokonalováním se v angličtině. Když mě zhruba v půlce pobytu okradli, ujal se mě a dělal vše pro to, abych si i zbylých 14 dní mohla užít, bez ohledu na to, že jsem zůstala bez karet a peněz. Asi to bylo tím, že jsme si byli povahově blíž než s Japonci a Brazilci, což byl zbytek naší studijní skupiny.

Výhodou bylo i to, že už byl v Cape Town delší dobu a tak mi ukázal i místa, na která bych se asi sama neodvážila nebo bych se tam neměla jak dostat. 

Po měsíci stráveném v JAR mě čekal návrat domů do ČR a Thomas pak pokračoval dál do Austrálie a na Nový Zéland. Díky facebooku jsem se mohla kochat jeho fotkami a příběhy z cest.

Překvapení přišlo v červenci roku 2010. Školu už jsem měla hotovou, zaměstnání v oboru jsem si našla hned po návratu z JAR a tak nějak jsem si žila v zajetých kolejích. Ty jsem plánovala pozměnit díky štěněti, pro které jsem si měla na konci července jet.

Pojeď na Korziku

Najednou mi na facebooku přišla zpráva, právě od Thomase. Byl v Evropě, konkrétně doma v Německu a chystal se na Korziku. Jezdíval tam skoro každý rok. Německá armáda tam pořádala tábor pro děti vojáků a Thomas tam jezdíval jako vedoucí. Vzhledem k tomu, že věděl, jak nadšená jsem byla z hor a přírody v Cape Town, tak mi nabídl jet aspoň na chvíli s ním, že se mi Korzika určitě bude líbit taky.

Dokonce mi nabídl, že to vezme přes Brno a doveze mě až na místo. Chvíli jsem váhala a přišlo mi to bláznivé, že to naruší můj klid a lelkování (odjezd měl být asi za 2 dny). Přesto jsem se zeptala v práci své vedoucí a ta mi řekla, že mám jet. Tak jsem jela. No, kdo by nejel. Cesta na místo zdarma, ubytování a strava zdarma, jediné, co jsem si platila, byl let zpět do ČR, protože jsem tam nemohla zůstat tak dlouho jako Thomas.

Cesta na Korziku mi změnila život

No a co se stalo na Korzice, o tom už jsem párkrát psala. Prví týden jsem trávila lekcemi windsurfingu, lezením po skalách, výlety po okolí a pak jsem potkala Rafiho. Staršího Francouze, který v rámci tábora učil německé děti malovat akrylovými barvami na plátno. Několikrát jsem kolem jeho stanu prošla a nadšeně na něj koukala. Byl tak zaujatý tím, co dělá. Pomáhal dětem v kurzu, aby jejich dílka byla podařená a odváželi si z tábora hezký suvenýr.

Jednou večer jsem se ptala Thomase, co to je za člověka a co se to tam děje. Ten mi to vysvětlil a druhý den se Rafiho zeptal, jestli se můžu připojit. Bylo to hodně vtipné, Rafi mluvil německy a francouzsky a já anglicky. Přesto jsem cítila, že si rozumíme.

Abych to uvedla, tak v té době jsem byla přesvědčená, že malovat neumím. Jako dítě jsem chodila do „lidušky“ malovat, ale to mi pak rodiče zakázali, protože na to nebyl čas. Zbyla mi jen výtvarka ve škole a tam se od nikoho žádné zázraky nečekaly. Naopak, když jsem namalovala něco, co bylo mimo zajeté standardy, byla jsem upozorněna, že takto to není OK a to mám opravit. V horším případě mi to opravila přímo paní učitelka.

Z pozorovatele tvůrcem

Postupem času jsem malování začala brát jako nutné zlo. Musím malovat něco, co se mi nelíbí a stylem, který se mi nelíbí. To ale nezmenšilo moji zálibu v umění a obrazech. Právě v Cape Town jsem začala hojně navštěvovat galerie a kochala jsem tvorbou pouličních umělců.

A pak, když jsem viděla Rafiho, jak byl od barev, zaujatě hleděl na plátno a vytvářel něco kouzelného, vzbudilo to moji touhu to zkusit, být také umělcem a vytvořit něco, za co se nebudu muset stydět a schovávat to, aby to náhodou někdo neviděl.    

Rafi mi dal na výběr ze dvou předloh z knihy o umění. Na jednom obrázku byla loďka na břehu a na druhém byl dům. Kurz ten den začínalo více lidí a museli jsme se shodnout v tom, co chceme malovat. Volba padla na dům. Obraz vznikal asi týden, každý den po malých krůčcích. Denně jsem malovala asi 2 hodiny a u toho se učila, jak akrylové barvy fungují, jak se míchají, překrývají. Jaký je vlastně postup při malování obrazu, chystání plátna… a tady se to stalo, tady se mi svět otočil vzhůru nohama.

Po týdnu jsem měla obraz. Krásný obraz, na který jsem byla a stále jsem hrdá. A to jen díky tomu, že mi někdo poradil, co a jak mám dělat. Bylo to neuvěřitelné a krásné. Objevila jsem svoje „pohřbené“ umělecké sebevědomí a začal se psát nový příběh mého života.

Po příjezdu zpět do ČR jsem začala malovat. Ani dnes, po 11ti letech nemůžu říct, že jsem umělec a že se mi podaří namalovat vše, na co pomyslím. Ale malování podle předlohy mi jde dobře. A to jenom proto, že vím, jak na to. Moje obrázky dělají radost mě, mým blízkým, ale i dalším lidem, kteří si občas nechají něco na zakázku namalovat.

Někdy zdánlivě "hloupá" rozhodnutí mohou vést k tomu, že se váš svět začne točit jiným směrem

Díky tomu, že jsem se kdysi nebála a rozhodla se jet úplně sama do JAR, jsem potkala Thomase. Kdybych tenkrát někoho ukecala, aby jel se mnou, tak bych se s ním asi neseznámila a nic z toho, co se dělo dál, by se nestalo. Díky tomu, že jsem znala Thomase jsem se dostala na Korziku přesně tam, kde byl Rafi a kde ve mně probudil touhu a chuť něco tvořit, ušpinit se od barev a vykouzlit „obraz“.

Jsem za to neskutečně vděčná a když mám dnes pocit, že mě „něco“ někam táhne, nebráním se tomu, protože tam někde může být zase něco, co mi splní moje tajná přání. A co si z tohoto dlouhého příběhu odnést? Nemusíte být talent a umělec a přesto můžete malovat obrazy a tvořit, stačí, když víte jak na to. A pokud vás neviditelná ruka někam postrkuje nebo táhne, zkuste se tomu nebránit.

Pokud patříte k těm, kteří by návod „jak na to“ uvítali, mrkněte sem.

Děkuji za váš čas a přeji, ať se dílo podaří!

Vaše Lucie

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *