Už jsem na to přišla. Že mi to ale trvalo. Nedávno jsem potřebovala vymalovat. Ne nic namalovat, ale vymalovat místnost, ve které topíme v zimě dřevem a tak bílá na zdech dlouho bílá nezůstane. Shodou okolností je to stejná místnost, ve které nejčastěji tvořím.
No a když potřebujete vymalovat, tak je dobré místnost nejdřív vyklidit. A právě při vyklízení jsem zjistila, že mám nějak „zbytečně moc“ rozmalovaných obrazů. Konkrétně jich bylo 6. Šest obrazů, které jsem rozmalovala a už na nich dál nepracuju. Jeden z nich už mám rozmalovaný víc jak 2 roky 🙂
Všechny obrazy byly "ošklivé"
Jak jsem obrazy vracela zpět na místo, tak jsem si nad každým popřemýšlela a v tu chvíli mi to došlo. Všechny nedokončené obrazy byly ve své „ošklivé fázi“ A co že to ta ošklivá fáze je? U všech obrazů jsem měla hotové pozadí a rozmalovaný motiv. A na každém obraze chyběl důležitý motiv, detail, který mu vdechne život. Většinou je to ta nejpracnější část, i když nutně nemusí být velká.
Mám rozmalovaný svůj autoportrét (podle této fotky). Rýsuje se celkem dobře, ale přestala jsem ve chvíli, kdy mě čekalo namalovat oči, resp. oko. To je přesně ten detail, který rozhodne o tom, jestli obraz bude povedený nebo ne. Vím, že to bude piplačka a že přesně na vystižení výrazu, barvy, tvaru… oka záleží, jestli se pak budu dívat do tváře sobě nebo někomu, kdo je mi celkem podobný. Může se to zdát jako banalita, ale není. Na takových detailech právě hodně záleží.
Proto se může na první dobrou možná zdát, že je jednodušší malovat portréty lidí, které neznáte. Tam není člověk tolik kritický, protože nemá ten „motiv“ tolik nakoukaný. Ale vlastní autoportrét, vlastní oko? Vždyť na to koukám každý den už skoro 40 let, tam se nepřesnosti neodpouští. A pro mě osobně je to ještě složitější díky tomu, že vlastně neumím svoji barvu očí pojmenovat 🙂 a záleží na tom, co si obleču, takže mám oči skoro každý den jiné… A pak babo raď.
Nemám ráda, když někdo kouká na nedodělané obrazy
Úplně přesně si pamatuju, jak jsem na svém autoportrétu v ukradených chvílích pracovala. Vždy, když byl můj chlap pryč, aby nevěděl, že se o něco takového pokouším. Asi mi malování sebe sama zavání „samožerstvím“. A hlavně se přirozeně bojím kritiky, tak jsem na tento obraz citlivější, než na jakýkoliv jiný. Obecně nemám ráda, když někdo kouká na rozpracovaný obraz a ještě míň mám ráda dotazy typu: „To už je hotový?“ nebo „A takhle to už zůstane?“ To bych vždycky vyskočila z kůže a u autoportrétu už bych možná i vyskočila, proto ho celou jeho rozmalovanou dobu pečlivě schovávám.
No ale zpět k tomu procesu. Pracovala jsem na svém autoportrétu, kdykoliv byla příležitost. Už je prakticky hotový. Chybí jen pár detailů a oči. A oči jsou právě to, co vdechne obrazu život. A v tu chvíli jsem na obrazu pracovat přestala a začala malovat něco jiného. Možná ze strachu z toho, že se to nepovede. No ale to jde přece vždycky přemalovat. Tak možná proto, že vím, že to bude piplačka a že na tom fakt záleží.
V "ošklivé" fázi často utíkám k jiné práci
Pak tu mám další obraz. Tentokrát svého psa. Mám hotové hrubé obrysy a jsem s tím spokojená, ale zase mě čekají detaily, které rozhodnou, jestli to bude můj pes, nebo jakýkoliv ohař. Mám tu rozmalovanou krajinku. Motiv, který mě nadchl, když jsem ho viděla na fotce a rozhodla jsem se, že toto chci namalovat. No, malovala jsem. Pak přišla zakázka, které spěchala. Namalovala jsem tedy tu a ke krajince se nevrátila.
Podobně to bylo se zátiším s vázou, na které tu také sedá prach. Všechny tyto obrazy mají něco společného. Chybí jim málo a budou hotové. Přesto se mi do toho mála „nechce“. Protože vím, že je to to nejpodstatnější a můžu tím pokazit celý obraz, když se do toho budu nutit a nebudu to malovat proto, že chci a těším se na to. Společné mají také to, že bez toho posledního detailu, nejsou hezké. Jsou v jejich ošklivé fázi, kdy už se začíná odkrývat to, co tam má být, ale zatím to stále vypadá jako dílo malého dítěte. Chybí tomu detail, preciznost.
"Ošklivá fáze" je normální
A co tím vlastně chci říct a proč to píšu? Pokud s něčím začnete, můžete mít po chvíli pocit, že výsledek není to, co jste očekávali, že se to vyvíjí jinak, než jak to původně vypadalo ve vaší hlavě. A to je naprosto normální. Děje se to nám všem. Důležité je nezarazit se zrovna v té „ošklivé“ fázi a pokračovat, až se vám to pod rukama vyloupne. A pokud se v té ošklivé fázi zarazíte jako já, je dobré si to uvědomit, hecnout se a pustit se do toho, je to známka toho, že se blížíte do cíle. Nikdy předem nenaplánujeme vše a někdy prostě musíme odejít od rozdělané práce v tu nejmíň vhodnou dobu, ale to by nemělo znamenat konec našeho snažení. Už určitě chybí málo a bude z toho moc 🙂
A já si tímto článkem dávám veřejný závazek. Máte tu předlohy všech šesti obrazů, u kterých jsem se zasekla a které chci dokončit. Jakmile je budu mít hotové, dám vám sem výsledky a jestli na to budu mít „koule“ tak i ten dnešní stav. Právě jsem to všechno nafotila s tím, že vám to sem dám. Ale to fakt nezvládnu, to bych se musela stydět. Ale myslím, že až tu ošklivou fázi překonám, tak už se toho tak bát nebudu 🙂
Vám přeji co nejméně ošklivých fází a co nejvíce podařených děl.
Vaše Lucie
Jmenuji se Lucie Polzerová a jsem nadšená malířka, která objevila své ztracené umělecké sebevědomí. Užívám si proces malby tak, že zapomínám na čas a nechám se tím úplně pohltit. Jsem nadšená z toho, co mi vzniká pod rukama, a často nemůžu z výsledku odtrhnout oči a kochám se a kochám. Ukazuji lidem, jak fungují akrylové barvy, učím je se radovat z toho, co namalovali, a objevit svůj skrytý talent. Jsem autorkou eBooku Jak namalovat obraz podle předlohy?
V případě, že na mě máte dotazy, můžete se připojit do mojí facebookové skupiny zde nebo mi napsat email: lucie@luciepolzerova.cz