fbpx

Kdo jsem?

Kdo je Lucie Polzerová?

Jsem nadšená malířka, která objevila své ztracené umělecké sebevědomí. Maluju akrylovými barvami na plátno. Užívám si proces malby tak, že zapomínám na čas a nechám se tím úplně pohltit. Jsem nadšená z toho, co mi vzniká pod rukama a často nemůžu z výsledku odtrhnout oči a kochám se a kochám.

Ještě pár let zpět bych toto z pusy vypustit nemohla. Aby se mi líbilo to, co jsem namalovala? Naprostá utopie. Nejsem talent od přírody. Jako malá jsem malovala ráda, ale žádná veledíla. Stávalo se mi, že jsem se pokusila něco namalovat a výsledek mě vyděsil. Až jsem získala pocit, že jsem na malování úplně levá.

 

Postupně jsem malovat přestala úplně. Omezila jsem se na čmárání s neteřemi, které byly unešené i z koně, co vypadal jako „prasopes“. Mé ego ale každou takovou „nepovedeninou“ dostávalo za uši a rozhodně jsem neměla chuť pouštět se do žádných větších akcí. Líbila se mi představa jít a koupit si plátno velkých rozměrů, něco na něj namalovat a s radostí si to pověsit na zeď. Aby to bylo vidět. Byla to ale pouze představa. Škoda peněz za barvy a plátno, když bych obraz nepověsila ani na záchod, protože bych se za výsledek styděla.  

A co se změnilo?

Pak jsem ale shodou náhod odjela na dovolenou na Korziku. Tam jsem potkala člověka, který maloval. Byl to Francouz žijící v Německu. Živil se malováním kulis do divadla. Na Korzice vedl kurz malování na táboře pro německé děti. Chodila jsem kolem něj, dívala se, jak zaujatě maloval. Líbil se mi ten pohled, byl upatlaný od barev, maloval na plátno. Wow, na to jsem si já nikdy netroufla. Koukala jsem, jak pomáhal ostatním, aby byla jejich dílka povedená. Měla jsem obrovskou chuť se přidat a vyzkoušet to taky. A tak jsem se jednoho dne, cestou na hodinu windsurfingu, zeptala, jestli se můžu přidat. Dal mi plátno a štětec a já zůstala.

Kurz trval týden, každý den pár hodin, kdy jsem mohla tvořit, učit se. Bylo to velmi zajímavé. On mluvil francouzsky a německy. Já němčinu v té době už zapomněla a mluvila jsem na něj anglicky. Přesto mě naučil, jak pracovat s akrylovými barvami, jak je míchat, překrývat, čím při malování začít a vůbec jak postupovat při malování obrazu podle předlohy. A tak jsem namalovala svůj první obraz na plátno. Obraz, na který jsem byla nesmírně pyšná a všude se s ním chlubila. Neuvěřitelná radost. A hlavně motivace, pustit se do dalších. Neříkám, že od té doby se mi podařilo namalovat vše, co jsem si usmyslela. Ale už znám fintu, jak přenést předlohu na plátno a umím pracovat s akrylovými barvami. Takže i když se něco hned nepovede, vím, jak to napravit.

Postupně se promalovávám k tomu, že už i zvládnu namalovat obraz bez přesné předlohy, jen se třeba něčím inspiruji a udělám si to po svém. A to je bomba, To je nádherný pocit. Můžu nechat proudit svoji kreativitu a nemusím ji omezovat tím, že to potřebuji mít na předloze. A tuto možnost chci teď předat vám, co jste na tom možná podobně, jako já před 11ti lety.

Proč jsem se rozhodla nemalovat dál jen „do šuplíku“?

Po možnosti věnovat se malování o něco více jsem pokukovala už delší dobu. Občas si ode mě někdo objednal obraz na zakázku, občas jsem nějaký prodala.  Což je fajn, ale malovat něco, co se líbí ostatním, není vždycky to pravé ořechové a někdy s tím je víc trápení než užitku. Já osobně si myslím, že když malujete něco, k čemu máte vztah, tak je výsledek tisíckrát lepší a taky proces malby člověka více vtáhne.

Tak jsem se rozhodla, že budu rady a návody předávat všem, kteří si chtějí udělat radost, nebo si třeba jen u malování odpočinout, ale zároveň chtějí, aby výsledek nějak vypadal.

No a co mě „donutilo“ ke změně?

Asi nemusím říkat, že rok 2020 byl celý nějaký divný. Kromě toho, co řešili všichni okolo, se mě osobně dotkly dvě ztráty, které jsem utrpěla. V září mi po 10 letech společného života zemřel můj pes. Byl to můj parťák, naučil mě bezpodmínečné lásce, trpělivosti a schopnosti radovat se z maličkostí. Pro někoho možná bezvýznamná ztráta, pro mě obrovská rána. 

Druhou ztrátou bylo prosincové tragické úmrtí člena rodiny. Člověka, který byl jen o několik let starší než já a který hrál v životě mojí rodiny důležitou roli. Po této ztrátě jsem si uvědomila to, co všichni víme a známe. Že nikdo z nás neví, kolik času má před sebou. A čekat na vhodnější dobu s tím, že si začnu plnit své sny a budu se malování věnovat více a časem třeba naplno, už mi nedávalo smysl. Proto vznikly tyto stránky. A pokud i vy po něčem toužíte, máte nějaký sen, třeba vlastnoručně namalovat obraz, pak neváhejte a jděte do toho. Nikdo nevíme, kolik času máme, tak se věnujme tomu, co nás baví a dělá šťastnými.